Příklad programování v dětství, závislost těla na emocích. Tipy, jak nespadnout do spirituální propasti.

Ina Pokorná

Žití na Zemi je o vztazích. Začínáme vztahem k rodičům. Každá bytost se rodí se svou "krabičkou" jedinečnosti a svým navigačním systémem. V dětství se u každé bytosti jeho navigační systém "přesměruje". Kam - to záleží na přístupu rodičů k dítěti. I sebelepší milující rodič se nemůže vyhnout chybnému naprogramování svého dítěte. Na této planetě to zatím jinak nejde. Neexistuje zatím čudlík, který by upozornil rodiče - hele tohle není ok pro dítě, teď ho programuješ chybně, bude mít např. problémy ve vztazích, nebo financích. Věřím, že když by to rodiče věděli, změnili by přístup. Všichni jsme produkty pozemské výchovy " příčiny a následku". Příčina (jestliže se nerozdělíš se sourozencem) - Následek (vyroste z tebe lakomec a nikdo se s tebou nebude kamarádit a nebude tě mít rád) .

Pro vesmír "Příčina ≠(se nerovná) následku". Z této výchovy- socializace (vezmeme příklad, - rodič nutí dítě rozdělit se  se sourozencem  proti jeho vůli) Z tohoto naprogramování  vznikají v dospělosti např. pocity existenční nejistoty, strachu o peníze. Dokonce i člověk s dobrým finančním zázemím může mít při placení pocity nejistoty a obav, zda bude mít dostatek, když peníze vydá, pokud prošel emočním traumatem tohoto typu. Další "příčina ≠následek" je "Jestliže budeš hodný tak tě budou mít všichni rádi a budeš oblíbený". Což je také pro vesmír nereálné, dojde k vytěsnění emoční energie hněvu a odporu. Vyšší já a vesmír mají energii hněvu jako vibraci jak tvořící (pokud je správně nasměrovaná), tak i obranou - upozorňující bytost na nesoulad energií v prostředí, ve kterém se nachází.  Hněv a agrese je enrgie přežití. Příklad "být hodný a dobrý" se projevuje nejvíce v duchovnu a dobročinnosti, tam kde se pomáhá. Vzorec "to co dělám také dělám z lásky pro vesmír, pro lidstvo pro vás lidi a odevzdávám se vám..." je z venku viditelný, mnohdy obdivovaný, pro vztahy však bolestivý, pokud v podvědomí člověk chce uznání a ocenění za svoje dobro.

Co se děje s nervovým systémem a mozkem v dětství, když je formováno výchovou (do 8 let -10 let věku) "příčina - následek"?

Nervový systém formovaný v dětství si můžete představit jako Foresta Gumpa - důvěřivý, bezelstný, svým způsobem jednoduchý. Když mu řekli, aby běžel, tak běžel.....

Představte si, co se stane s tělem, nervovým systémem po 30, 40 let 50 let takto běžícím a zažitým v důvěře, že tohle nastavení např. musíš se rozdělit, nebo musíš být hodný, usměvavý je pro něj to nejlepší a najednou ho začne vyšší já dostávat do situací, ve kterých mu není ok, a začne přes intuici dostávat impulzy typu "heleď se - to, jak jsi naučený je vlastně z pohledu vesmíru blbost" to, co ti říkali pro tebe vůbec ok není!. Zákonitě musí být rozstřelený a zmatený a bude se chtít držet zažitého nastavení. Podotýkám, že i když si je člověk vědom negativních přesvědčení, tělo má právě obrácené reakce.

V takových chvílích zmatenosti je, z mého pohledu, potřebné porozumět tomu, co se s tím tělem a nervovým systém vlastně děje a snažit se tělu naslouchat a hledat řešení pro úlevu. Vnímat kdy je tělo uvnitř stažené, při jakých myšlenkách, s jakými lidmi, v jakých situacích. Scenovat si tělo za zavřenýma očima, kde je stažení, kde brnění, kde je v odporu. Po uvolnění znovu scenovat tělo znovu už s otázkou na emoce a pocity, nebo jak se cítí ten či onen orgán. Stačí pár minut denně.

Nervový systém dokáže mít i závislost na různých emocích. K porozumění závislosti musíme znovu do dětství. Záleží na tom,za jakých okolností byla bytost dítěte a tělo nejvíce vnímáno rodiči nebo vychovateli. A je jedno, zda byla pozitivní a nebo negativní. Dítě je rádo za jakoukoli pozornost. Např. při kárání za špatnou známku, nebo nesplněný úkol si spojí "rodič (osoba blízká) mě nejvíce vnímá v naštvání. V dospělosti se pak člověk dostane do vztahu, kde na jednu stranu má strach z konfliktu (obava, že se neubrání) a na druhou stranu ho ale může tělo do konfliktu táhnout, protože mu v něm je vlastně dobře. Zda je tělo závislé na emoci v konkrétním vztahu se dá vypozorovat tak, že vztah je pro obě strany bolestivý. A nejde jen o vztahy partnerské. Když chce jeden ze vztahu odejít, při představě odchodu může mít pocit smutku, že to nemůže udělat. Druhá osoba ve vztahu může mít stejné reakce. Pravda může být taková, že smutek z odchodu nemá co dělat s láskou, ale se závislostí a zvyku těla na emocích a smutek může být i pocit "domnělé zrady" (že zradím nastavení od rodičů, když si půjdu svojí cestou podle vyššího já) Otázka do podvědomí a rozklíčení podvědomé pravdy v tomto případě je: Proč mě stojí utrpení v tomto vztahu vydržet? Odpověď nejpravdivější přichází z těla, za zavřenýma očima (zavřením očí tělo částečně vypíná kontrolu) si položit otázku, a mít trpělivost. Rozklíčení a uvolnění pak stojí za to.

Pár tipu jak nespadnout do hlubší propasti mezi podvědomým a vědomým (z osobních i terapeutických zkušeností)

1. Je emoční týrání nutit se do odpuštění, když v sobě cítím hněv a bezmoc k situaci nebo člověku.

2. Není sebemilující nutit se do pokory, a vděku, když při myšlence - přijímám pokoru a vděk se chce uvnitř tělu plakat nebo je v odporu. Ptát se - proč tělo odporuje, kde v těle ten odpor cítím, s čím ho mám jako bytost spojený.

3. Svým emocím a pocitům dát prostor, aby se projevily, brát je jako kompas do podvědomí. Uznat si , kde jsem teď a jak se v tom teď cítím, i když pro mě samotnou to není příjemné.

4. Porozumět, že "tlaky" z venku neskončí. Tlak má vesmír a vyšší já jako energii posouvající v před. Při přílišném tlaku vnitřním hledat části aspektů v sobě, které tlak způsobují a proč. (Může souviset se zvykem těla a tlaku prostředí z dětství)

5. Porozumět negativním emocím v sobě a principu bolesti.

6. Je duchovní iluzí, cítit se za jakýchkoli okolností šťastně a nad věcí a být bez emočních reakcí v těle. Pro systém těla a duše je požadavek bez reakcí v těle nereálný.

7. Myšlenka, že jsem si něco zhmotnila, nebo vytvořila, v čem mi není dobře, je neporozumění zákonu přitažlivosti a může prohloubit propast mezi vědomím a podvědomím přes vinu, že asi něco dělám špatně. Myšlenka - udělala jsem někde chybu to, co se mi děje by se mi dít nemělo - je jednou z příčin "utrpení".

8. Téma pomsty - snažit se prvotně porozumět co to vůbec pomsta je, než se ji začnu snažit vymýtit z těla a ze svého systému a vinit se, že dělám něco špatně pokud "ji tam" ještě mám. Pomsta, pýcha jsou zvýšené pocity bezmoci a souvisí s dětským traumatem. Přistup rodičů mohl být - "když neuděláš co chci já, tak se mi mstíš, a to si jako rodič nezasloužím, když pro tebe tolik dělám". Upozornění mstíš se mi, nebo mstíš se někomu - je i projekce vlastního stínu , který sám člověk v sobě nevidí, a vidí zrcadlově v druhém člověku. Dokonalost projekce - to co vidím a citím v druhých si mohu zpracovat u sebe. Zatěžující je "myšlenka" - asi dělám něco špatně, když se mstím, a s ní pocit, že jsem špatný člověk, pokud to tak mám. Potřeba se pomsty zbavit, abych byla dobrá a už bez ní (aniž bych našla emoční aspekt s pomstou související) prohlubuje propast mezi podvědomými aspekty a vědomím.

9. Nespoléhat na to, že např. terapeut v nás cokoli "přenastaví"nebo změní. Postupem času stejně zjistíme, že to nefunguje a lépe se necítíme. I tady je prostor pro vytvoření "neprospěšné"závislosti, ve které nemusí být člověku dobře. Terapeut pouze navádí a pomáhá lépe uchopit a porozumět stavu a situaci.

Všechna "přenastavení" se dějí automaticky uvolněním emocí, a pocitů. Emoce a pocity "drží" v těle negativní vzorce. Jedině až povolí v těle emoce (z odporu a napětí do uvolnění) dají se "zpochybnit" negativní přesvědčení - vzorce a nahradit novými (třeba afirmacemi)v meditaci. Uvolnění ze vzorce si každá bytost přes vyšší já v těle za pomocí vnímání ve vědomém přítomném okamžiku de facto zpracuje sama.