O mém cestování a hledání záměru v životě

Audioverzce textu dostupná na: https://soundcloud.com/user-534704981/o-mem-cestovani-a-zameru

Chtěla bych se dnes s vámi podělit o osobní zkušenosti, jak se snažím dopátrat svého záměru v tomto životě.

Vrátila jsem se z dovolené v Řecku. Zažila jsem tam jak hezké chvíle, tak i chvíle náročnější v procesu uvědomění.

5️⃣0️⃣ Po překročení 50tky jsem v sobě začala vnímat větší tlak na to, abych se více nořila do pocitů, více zkoumala myšlenky a intenzivněji prakticky realizovala svoje touhy. Tomuto tlaku nejde uhnout. Nebo jde mu uhnout, ale vnímám v uhnutí stagnaci, která je pro mě ještě horší, než vnitřní tlak. Přichází mi myšlenky – buď nějak dožiješ ve stagnaci, a nebo budeš čelit výzvám v podobě touhy a dělat kroky k uskutečnění.

🙋‍♀️Jsem typ člověka, co neustále potřebuje něco zkoumat, rozkličovat, hledat odpovědi a řešení. Baví mě to jak u sebe, tak u klientů. Chci se dopátrat, jaké jsou mé záměry v životě.

👉Co je záměr

Zastávám názor, že záměr najdeme, když začneme vnímat svoje touhy. Ty nám pomáhá více zviditelnit prostředí. Např.když vidíme někoho zpívat, tančit, malovat, přednášet, psát, fotit, tvořit videa apod. Můžeme cítit touhu k tomu, co vidíme. Současně s tou touhou přichází buď strach nebo negativní projekce a přesvědčení, např. že to co vidíme bychom nedokázali. Nebo že to, po čem toužíme je nemožné. Většinou myšlenka typu – tohle nejsem schopna dokázat bývá silnější: Někdy tak silná, že člověka zatlačí zpět a nedovolí mu vyjít z komfortní zóny. Pocitově je to jako když jsou v těle dvě části osobnosti, kdy jedna je proti – takový rozmlouvač toho, proč raději ne, a druhá nese talent s pocitem touhy. Tato tzv. fragmentace má svůj kořen v dětství. Můžete si to představit jako siamská dvojčata, která obývají jedno tělo.

👶Krátce z mého dětství

Narodila jsem se jako nejstarší z 5 dětí, nejvíce času jsem trávila doma pomáháním rodičům, nebo ve škole. Tak jako každá rodina i moje rodina nese spoustu přesvědčení o žití, lidech, světě, o tom, co by mělo dítě dělat nebo nedělat, co je vhodné není vhodné. Moji rodiče jsou tzv. poválečná generace. Celý život tvrdě pracovali, nikdy nebyli na dovolené, nejezdili ani na výlety. Moje máma má největší pocit jistoty, když je doma. I když má pár kroků za domem les, jen tak na procházku vlastně nikdy nešla. V jejich názorech na svět, život a lidi se zrcadlí jejich trauma, podvědomé strachy, obavy a nejistota. Moje rodina mě jako dítě uzavírala před okolním světem, mezi druhé děti nebo kamarády jsem neměla moc možnost chodit. Od 11 let do 18 let jsem nosila korzet.

V průběhu dětství jsem přijala za svoji pravdu mojí rodiny, že svět, lidé, cestování, kontakt s druhými je nebezpečný. Moje tělo se uzavřelo do strachu a korzet uzavření ještě zesílil.

✈️Začátky mého cestování

Na první dovolenou do zahraničí jsem jela po svatbě se svým bývalým manželem. Tehdy jsem zažívala velmi silné panické úzkostné stavy. Nerozuměla jsem tomu, proč když už jsem na dovolené a plním si touhy, tak mě je tam tak příšerně zle. Žádný pobyt v zahraničí jsem si nebyla schopna užít procítěním, sdílením s prostředím. Prožívala jsem obrovský stud např.za svoje tělo v plavkách, byla jsem ve velké kontrole, jestli mě náhodou někdo nepozoruje. Hodně jsem tehdy kouřila. To jediné mě dostalo do stavu apatie a "zdánlivého" klidu. Tehdy jsem neměla ani nezkoumala žádné záměry, nešla jsem do hloubky pocitů.

🛫Cestování nyní

Poslední 4 roky jezdím na dovolené s kamarádkami. Když jsme spolu začaly jezdit, dělaly jsme si legraci, že jsme jak Čarodějky z Eastwiku. Já jsem blondýna, kamarádka Mony je černovlasá, a třetí kamarádka je zrzavá. V tomto složení jsme společně poprvé vyrazily do Kefalonie. Tehdy jsem moc nevnímala, jak je důležité si stanovit i na dovolenou záměr. V emočním nadšení jsem si stanovila záměrem zažít dobrodružství. No a v Kefalonii nás zastihl hurikán. 3 dny bez vody, elektřiny, se zákazem vycházení z apartmánu. K naší Eastwikovské sestavě nám tehdy vesmír přihrál i Darryla v podobě řeka Georgiose. Ubytoval se ve vedlejším apartmánu a díky němu jsme měly zajištěný catering. Bylo zajímavé pozorovat jak vypadala místa v Kefalonii před hurikánem a po hurikánu. Přes vše jsme se kamarádkami shodly, že to byla jedna z nejlepších dovolených. Nicméně nyní před každou dovolenou mě upozorňují na to, abych si důkladně promyslela, jaký budu mít záměr. Od té doby si vědomě záměry stanovuji protože vesmír plní opravdu vše :-D

✈️Cestování letos

Na letošní dovolenou jsem si stanovila záměr – poznávat nové lidi, místa a s tím i zkoumat svoje touhy, potřeby a životní záměry. Učím se naslouchat tělu a pocitům a spojovat je s myšlenkami, abych zjistila co je pro mě nejlepší, co mě naplňuje.

⛱️Jeden den jsme zajely s kamarádkou Mony na Karidi beach. Když jsme dojely na pláž, velmi silně mě přitáhla dřevěná deska s vyrytým nápisem "Handmade" , pod kterou byly vystaveny pletené náramky. V tu chvíli jsem je samozřejmě všechny chtěla :-D.

Náramky prodávali a současně i pletli u velmi starého combi auta – netuším vůbec, co to bylo za značku :-) muž se ženou, cca jim mohlo být kolem 40 let. Seděli na rozkládacích židlích, popíjeli z plechových hrnků čaj, poslouchali hudbu, pokuřovali a pletli náramky.

Rozhodla jsme se s Mony, že si náramky koupíme. Muž i žena byli velmi vstřícní, ochotni uplést náramky, jaké jsme chtěli. Dali jsme se s nimi do řeči a zjistili jsme, že jsou ze Španělska, z Barcelony. Jednoho dne se rozhodli, že pojedou autem do Indie, že začnou měnit svůj život. Jedna z jejich zastávek na cestě byla Řecko.

Když jsme spolu s Mony s nimi mluvily, vybíraly náramky, domlouvaly se, jaké ještě chceme udělat, došlo mi, že to, co mě naplňuje je spojení.

👨🏻‍🤝‍👨🏽👫🏻Lidé ze Španělska🇪🇸 vytvoří - vloží energii do náramku, který prodají Čechům v Řecku.

😍Cítila jsem "spojení bez hranic", pocit radosti, vnitřní dojetí, třásla jsem se po celém těle.💛🩵

Začal mě dávat smysl i možný můj záměr v životě.

🧐Proč je nutné zkoumat dětství?

Mé dětství jsem prožila "energeticky emočně a pocitově odděleně, uzavřeně" od okolního světa. A opakem tohoto druhu izolace je touha po spojení. Z uzavřenosti do otevřenosti. Otevřít svoji mysl a tělo tak, aby se cítilo více ve světě v bezpečí, ale současně s otevřením musím počítat s tím, že budu více cítit zranitelnost ale i odpor k věcem, které cítím v nesouhlasu. U mě v první řadě jíst maso.

🍀Tento proces sebou ale nese nutnou potřebu cítit a měnit přesvědčení přijatá v rodině, která vždy vyvstanou a začnou se projevovat přes myšlení až po fyzické projevy těla. Toto potom vede k léčení (léčení znamená zažít opak) a současně, když se začnou dělat patřičné kroky ve fyzické realitě, tak se i mění generační zátěž rodiny.

🤔Co je na tomto procesu z mého pohledu nejtěžší?

Pro mě bylo a je nejtěžší, když ucítím a zavnímám bolest mých rodičů, kterou mají vytěsněnou za zdí odporu a moje velká potřeba jim pomoci.

Uvědomil jsem si, že je chci zachránit a pomoci jim ne kvůli nim, ale kvůli sobě. Zachránit je proto, abych už necítila jejich bolest, kterou v sobě nosí. Bolest z nenaplněných snů, frustraci a bezmoc. A od nich pak získat za záchranu a pomoc pocity uznání, lásky a obdivu jak jsem dobrá. Jak jsem lepší, než moji sourozenci. Tento postoj je paradoxně sobecký, manipulativní a ve vztazích nefunguje. Několikrát se otočil proti mně. Proto to už nedělám.

Byla jsem několikrát odmítnuta v návrzích na výlety, pomoci se zdravotními problémy. Začala jsem více respektovat jejich pocity, a nezvyšovat v rodičích stres a strach z toho, co po nich chci. Respektuji, že máma se cítí nejlépe v bezpečí doma a táta věří více lékařům než mě a alternativám.

🍀To, s čím se nejvíce vyrovnávám jsou myšlenkové a následně fyzické pocity strachu z vyloučení a pocity viny, že žiji život podle sebe, plním si své sny a nežiji podle rodových zvyků a představ rodičů.

🪷🪷Je to pro mě zajímavý, a jak to tak začínám pozorovat – nikdy nekončící proces….